Pověst o Ječmínkovi je považována za tradiční starou moravskou pověst. Má několik verzí s mírně odlišným průběhem děje. Přestože je mnohými lidmi považována za velkomoravskou pověst, tak samotný děj pověsti neobsahuje žádný záchytný bod, ze kterého by explicitně vyplývalo historické datování děje. Pro úplnost si nejprve připomeňme vlastní obsah pověsti včetně upozornění na různé varianty obsahu.
V dávných dobách žil kníže nebo král. Jednotlivé verze pověsti se o jeho původu a vlastnostech rozcházejí. Někdy se uvádí, že se jmenoval Chropyňa s odkazem na městečko Chropyně u Přerova, jiné jej nejmenují. Ať už se uvádí, že byl původně dobrý a časem se změnil v tyrana, nebo se mu přisuzuje špatná povaha obecně, všechny verze pověsti zmiňují jeho manželku, kterou v hněvu vyhnal. Zapuzená královna či kněžna odešla pryč. V tom čase však byla těhotná a v ječmenném poli porodila syna. Ten je v pověsti vždy označen jménem Ječmínek. Ženu s dítětem podle některých verzí pověsti našly ženy z blízké vesnice a král či kníže stále ještě v hněvu svou manželku vyhledal a nechal vyhnat ze země zcela. Podle jiné verze se matka s dítětem vytratila sama, zatímco otec po opadnutí emocí marně hledal svou ženu a syna. Někdy se uvádí, že při tomto hledání narazil na poustevníka, který mu vytknul rozmařilý život a škody na svěřené zemi. Odplatou za zlo, které přinášel druhým už nikdy nepotká svou ženu ani syna a jeho syn Ječmínek se vrátí, až bude moravské zemi nejhůř.
Pověst ve všech svých verzích obsahuje jen tyto pevné záchytné body:
1) Novorozený král (nebo jinak titulovaný panovník) se vždy jmenuje nebo přezdívá Ječmínek s odkazem na místo jeho narození v ječmenném poli.
2) Ječmínek se vrátí, až bude moravské zemi nejhůř.
3) Matka Ječmínka byla svým manželem a panovníkem země vyhnána v hněvu. Otec Ječmínka je označován za zlého a své zemi škodícího panovníka.
Než se pustíme do rozboru obsahu pověsti a zasazení do historického kontextu, je třeba zmínit i přístup k takovému zdroji informací, jakými jsou pověsti. Obecně bývá laiky zaměňován pojem pověst a pohádka. Obojí pak bývá považováno pouze za zdroj pobavení nebo morálního poučení. Není tomu tak. Pohádky jsou díla obsahující fiktivní děj s idealizovaným poučným přístupem. Bývá tam apel na sílu moudrosti, lásky, a význam hrdinství. Cílem je poučit se z fiktivního příběhu. Pověst bývá naopak zpravidla vázána k historicky podloženým místům, nebo událostem a děj bývá upraven k ideálnímu podobenství nějakého odkazu, přání, nebo symbolu. Rozhodně neplatí, že by pověst byla pohádkou pro dospělé. Pověst tedy často obsahuje některé záchytné body, které mohou odkazovat na reálnou historickou událost, osobu, nebo místo.
Jako příklad reálného podkladu pověsti si uveďme třeba postavu Jakuba Krčína (1535 – asi 1604), který je historicky velmi dobře doložen. Pověsti přisuzující této osobě spolky s ďáblem i krutost při vymáhání roboty na stavbách rybníků mají reálný podklad v Krčínově zálibě v alchymii i necitelnosti k poddaným. Tvrzení obsažené v pověsti, že Krčína odnesl čert, sice nedokazuje existenci čerta, ale dává tušit, že úmrtí bylo velmi neobvyklé. Krčínův hrob nebyl dosud objeven a není ani známo datum úmrtí. To je u tak dobře historicky doložené osoby zemřelé v klidném období bez války velmi podivné. Jiným příkladem, tentokrát z moravského prostředí, je Jiří starší Tunkl z Brníčka a na Zábřeze (1455 – asi 1494). Rovněž se jedná o krutého stavitele rybníků, který žádal robotu na stavbě rybníků v době žní, přestože ji bylo možno na rozdíl od žní odložit. I Jiřího Tunkla podle pověsti vzal čert. Jeho duše údajně najde spásu až budou všechny kameny z hrází jeho rybníků navráceny na své původní místo. Zde se podařilo obsah pověsti rozklíčovat poměrně přesně. Jiřího Tunkla ubili k smrti jeho poddaní. Nemožnost vypátrat skutečné vrahy, či spíše atentátníky, je symbolicky zakomponována do pověsti klasickým alibismem „to ne my, to čert“. Pověst navíc pozůstalým Jiřího Tunkla dává naději na spásu duše, pokud bude jeho krutost nějak odčiněna. Zda se opravdu vdova po Tunklovi nějak poddaným odškodnila v naivní představě, že spasí duši krutého manžela, už známo není. Oprávněnost hněvu poddaných dokazují mnohé činy nejen zmíněného Jiřího, ale i celé rodiny Tunklů, kteří se do šlechtické pozice vypracovali válečnictvím, později přepadávali okolní hrady i města a v době, kdy byl moravským markrabětem zvolen Matyáš Korvín, tak se Tunklové stále drželi ochrany českého krále, t.č. Jiřího z Kunštátu (a Poděbrad). Tato pověst má symbolickou sílu i dnes, když naznačuje, jak mohou skončit moravští vlastizrádci, hledající politickou moc a ochranu u pražské nadvlády.
Ze zahraničních příkladů lze uvést například zmínky jihoamerických indiánů o slonech na kamenných reliéfech a rytinách, což někteří autoři konspirativních teorií uvádí jako důkaz vyspělé indiánské civilizace schopné cestovat do Afriky. Teprve nedávné paleontologické nálezy mastodontů datované až do doby skutečné přítomnosti lidského osídlení Ameriky vysvětlily reálnou příčinu obeznámenosti indiánů s chobotnatci podobnými slonům. Mýtus z kamenných reliéfů se tak přehodnotil na reálný historický záznam o fauně přítomné v době prvních jihoamerických států.
Některé pověsti a mýty nemusí mít jako podklad nějakou konkrétní událost, ale opatření a poučení. Ty se pak mohou změnit až v náboženské přikázání, jako například zákaz pojídání vepřového masa v oblasti blízkého východu týkající se nejen muslimů. Podkladem bylo reálné šíření parazitů, kterými na rozdíl od prasat v dané lokalitě a čase drůbež, nebo přežvýkavci netrpěli.
Podobných příkladů lze najít bezpočet, a přestože se analýza pověstí a mýtů jako zdroje historických faktů netěší přílišné oblibě u renomovaných historiků, nelze odkaz pověstí podceňovat zcela.
Pověst o Ječmínkovi obsahuje velmi málo záchytných bodů, kterých by se dalo dobře historicky chytit okamžitě a bez hlubšího rozboru. Přesto však nemizí naděje úplně a nějaké indicie k rozklíčování historických událostí nám tato pověst nabízí. Nejprve se však musíme zbavit představy, že moravská historie se hodnotí v kontextu českých dějin. Morava byla s českými dějinami spjata naprosto neoddělitelně jen ve dvou obdobích, tedy v době existence údělných knížectví (11-12 století) a podruhé po zániku Moravského markrabství v roce 1918. Ve všech ostatních obdobích má Morava větší či menší autonomii a mnoho vazeb na jiné sousedy. Významným činitelem v moravských dějinách je Uherské království a uherský politický národ obecně bez ohledu na jeho slovenskojazyčnou i maďarskojazyčnou formu. Právě uherský pohled je pro interpretaci pověsti o Ječmínkovi zásadní.
Morava leží mezi vlivy českými, německými, polskými a uherskými (maďarskými). Interpretace moravských dějin z pohledu jen jednoho z těchto vlivů vede zpravidla k falsifikaci dějin a bývá prováděno v zájmu odnárodnění Moravy. Typicky to vidíme na české interpretaci pověsti o Ječmínkovi. Na youtube koluje cyklus čtených videí pod souhrnným názvem “Hezký čtení český”. Jako stará česká pověst je tam zahrnuta i pověst o Ječmínkovi. Je to tradiční český přístup. Když už nelze něco zakázat, nebo zničit, tak to počeštíme. Ještě bizarnější přístup zvolila TV Prima v cyklu „Utajené příběhy českých dějin III.“. V šestém dílu nazvaném „Král Ječmínek a bitva pod Hostýnem“ se z Ječmínka dělá jakási zkomolenina pohanského ducha či boha Jarila. Zdůvodněním tohoto výkladu pověsti se Češi příliš nezatěžují. Jarilo je ozdoben věncem obilných klasů kolem hlavy, tak je to Ječmínek a hotovo. Pro vzdělanější Moravany je zhlédnutí takových pseudodokumentů traumatizující. Přesto doporučuji tento dokument prohlédnout pro lepší náhled do psychologie českého národa. Podobným způsobem se totiž v českých dějinách pracuje i s událostmi velmi nedávnými a české historiky netrápí ani přítomnost pamětníků nebo explicitně vypovídajících dokumentů svědčících proti servírovaným pražským dogmatům.
Tím, že české zdroje cíleně zamlčují, nebo pozměňují většinu faktů o nečeských národech na území ovládaném Čechy, nezbývá, než se obrátit na historické zdroje z jiných zemí, které měly s Moravou historické vazby. Na rozdíl od Čechů se Němci, Maďaři nebo Poláci nesnaží zaměňovat moravské dějiny za české a studium moravské historie z těchto zdrojů bývá často plné překvapivých objevů. Morava byla opakovaně součástí širšího okruhu zemí Koruny svatoštěpánské, a proto jsou maďarské zdroje informací o Moravě velmi cenné zvláště v dnešní době, kdy je vše moravské cenzurováno.
Podle českých historiků Velkomoravskou říši rozvrátil vpád Maďarů. Tuto informaci obecně přijímáme proto, že to říkají všichni Češi. Ovšem tvrzení nebo víra Čechů není historický důkaz. Rozpad Velkomoravské říše je datován do let 906-907 a jako důkaz se uvádí zápis o bitvě u Bratislavy, ve kterém se Morava nezmiňuje. Neuvedení Moravanů v bitvě u Bratislavy v roce 907 interpretují čeští historici jako důkaz neexistence Moravy. Zpochybnitelné je už samotné umístění bitvy k dnešní Bratislavě. Výraz „Brezalauspurc“ zmíněný v Sacburských letopisech, z nichž se dochovaly jen velmi redukované opisy z 12 století, lze interpretovat jako název hned několika míst, z nichž přinejmenším tři nelze vyloučit z lokalizace bitvy Bavorů s Maďary v roce 907. Kromě dnešní Bratislavy to mohl být Blatnohrad v centru dnešního Maďarska, nebo i sídelní opevnění Braslava Sávského ještě dále na jih, tedy dál od Moravy. Braslav Sávský byl nepřítelem Svatopluka Velkomoravského a spojencem Bavorů. Braslav ani Svatopluk již v roce 907 nežili, ale sídelní hrad či hradiště Braslava mohlo existovat i nadále a posloužit v letopisech jako orientační bod pro lokalizaci bitvy mezi Maďary a Bavory v roce 907. Komolení názvů míst i celých států či národů do často nesrozumitelných slov je v období raného středověku velmi běžné, takže tím Brezalauspurcem mohlo být opravdu ledacos. Stačí se jen podívat na výčet zkomolenin názvu Morava, pro který v době 9-10 století zůstává konstantní jen počáteční písmeno M.
Co na to nečeské zdroje historických informací? Saský kronikář Widukind z Corvey (925-975) ve svém kronikářském díle „Res gestae saxonicae sive annalium libri tres“ (Tři knihy o činech Sasů) uvádí v kapitole XVIII, že Maďaři se též nazývají Avaři. V tu dobu však Avaři reálně v Panonii už neexistují. Kronika tedy přináší informaci, že se za Avary někdo vydává. V následujících dvou kapitolách se uvádí spolupráce Slovanů s Maďary a je i explicitně jmenován „král Moravanů Svatopluk“, který zničením obranného valu proti Maďarům umožnil Maďarům znovu plenit na západě. Následky jsou podle Widukinda patrné na zničené krajině a hradech „dodnes“, čímž je myšlena doba zhruba 100 let po Svatoplukově spolupráci s Maďary. O přátelství Slovanů a Maďarů píše Widukind explicitně ve XX.kapitole. Widukind nebyl Slovan, Moravan, ani Maďar. Vztahy mezi Moravany a Slovany či konkrétně Moravany popisuje tedy zvnějšku a nemá důvod některé z těchto stran nadržovat. Widukindem popisovaná doba vlády Svatopluka byla pro Sasko pohromou a jak popisuje, příčinou bylo spojenectví Moravanů s Maďary. Widukind tak podává svědectví toho, že Velkomoravskou říši Maďaři nerozvrátili, ale naopak přítomnost Maďarů byla vojenským i politickým katalyzátorem vrcholného rozmachu Moravy v druhé polovině 9 století. Morava v době maďarské přítomnosti v regionu doznává největšího územního šíření. To je v hlubokém rozporu s českými tvrzeními, že za rozpadem Velkomoravské říše stojí vpád Maďarů.
Pojďme se podívat, co vypovídají maďarské zdroje. Na youtube je k dispozici záznam staršího cyklu maďarských popularizovaných historických dokumentů s názvem „Mondák a magyar történelemből“ (Legendy z maďarské historie). Odborným autorem je maďarský historik Szörényi László. Nás v souvislosti s pověstí o Ječmínkovi bude zajímat díl druhý s názvem „A fehér ló mondája“ (Legenda o bílém koni). Legenda o bílém koni je totiž jedna z ústředních pověstí maďarské mytologie o tom, jak vůbec Maďaři přišli k vlastnictví své země v oblasti Panonie. Video zmiňuje znění pověsti, podle které Maďarský kníže Arpád získal Panonii od Svatopluka výměnou za Bílého koně. Je to na první pohled nesmysl. Kdo by dával tak obrovský kus země za jediné zvíře? Je zde ovšem symbolika, kterou Szörényi interpretuje jako smlouvu, ve které hraje bílý kůň jen symbolickou roli. Svatopluk dává Arpádovi hrst hlíny, hrst trávy a nádobku s vodou jako symbol propůjčení země k obývání a Arpád dává Svatoplukovi bílého koně s drahým sedlem jako symbol válečného spojenectví a příslib vojenské pomoci. Co z toho bylo, nám popsal Widukind. Ten žil v Sasku, které toto spojenectví tvrdě pocítilo. Následky maďarsko-moravského spojenectví neslo Sasko ještě sto let po smrti Svatoplukově.
Podle Szörényiho v době vojenského tažení Maďarů do Itálie zemřel Svatopluk a o vládu nad Moravou začali soupeřit jeho synové, každý podporovaný jinou zahraniční klikou. Arpád se z vojenské výpravy vrátil v době, kdy Morava trpěla bratrovražedným soubojem Svatoplukových dědiců. Arpád, pro kterého Panonie a tím i Velká Morava znamenaly už domov, považoval za jediné východisko z krize násilné zneškodnění obou bratrů, kteří po Svatoplukovi zdědili zemi. Zřejmě toto je mimomaďarskými zdroji interpretováno jako Maďarské rozvrácení Velkomoravské říše. Pokud však vezmeme v potaz maďarský pohled, pak se jedná naopak o jediný způsob, jak Moravu zachovat. Přítomnost Maďarů ve střední Evropě je velmi konkrétně popisují Bertiniánské letopisy. Ty uvádí, že s nimi válčil už v roce 862 Ludvík Němec. V tu dobu nebyl Svatopluk ještě ani na panovnickém stolci. Přítomnost Maďarů byla tedy pro Svatopluka samozřejmostí od prvního dne po celou dobu jeho vlády. Maďary oslavované datum 895, kterým datují svůj příchod do Panonie, odpovídá tedy zřejmě Arpádovu příchodu z Italského tažení po smrti Svatopluka. To dokládají i nálezy Langobardských mincí z hrobu u tzv. 3. baziliky v Mikulčicích a četné nálezy militarií, většinou maďarských šipek. Naopak zcela chybí známky nějakého celoplošného dobývání. Ojedinělé nálezy spálených horizontů na přelomu 9 a 10 století, jako například v hradišti Staré Zámky u Líšně, na Pohansku nebo v Mikulčicích nesvědčí pro systematické dobývání země. Tyto ojedinělé nálezy sedí více do kontextu mocenského boje uvnitř společnosti. Do tohoto mocenského boje se Maďaři mohli zapojit, ale ne jako systematičtí dobyvatelé. Na severu v moravské bráně a v okolí Olomouce chybí známky dobývání zcela. Podobně i oblast Nitranského knížectví nenese známky násilného podrobení. Malý počet spálených horizontů následovaný navíc okamžitým obnovením postižených hradišť svědčí spíše pro mocenský boj uvnitř moravského politického prostoru, do kterého se mohli Maďaři už částečně počítat. Civilizace v moravském regionu tedy evidentně pokračovala dál a změny se odehrály hlavně na politické úrovni. Případné mocenské konflikty rozhodně neměly charakter systematického dobývání území a chudnutí regionu probíhalo pomalu v průběhu 10 století.
Další dílo, které nám osvětluje události na pomezí zániku Velké Moravy a vzniku Uherského státu je jedno z nejstarších dochovaných děl maďarské historie a tím je Uherská kronika „Gesta Hungarorum“. Jedná se o dílo sepsané zřejmě někdy těsně před rokem 1200. Od zániku Velké Moravy jej dělí skoro tři století včetně velmi neklidného a temného desátého století, které dělá mezeru ve vědění nejen ve střední Evropě. Tuto knihu považují na nedůvěryhodný zdroj informací i mnozí maďarští historikové. Příčinou je obsah velkého množství jmen a událostí, na které chybí vazba v jiných zdrojích a navíc zde chybí údaje známé z daných období z jiných zdrojů. Celé dílo tak působí jako oslavné dílo na maďarskou historii sepsané na objednávku. Tím bychom asi normálně skončili nebýt jedné okolnosti. Již jsme si uvedli, že studium historie z českých zdrojů je často velmi pochybné a zatížené českou sebestředností. Podobné problémy však nemají jen Češi. I Maďaři mají své rezervy a jednou z nich je kategoricky negativní postoj k období turecké nadvlády nad Uherskem v období 17 století. To na první pohled nesouvisí s dějinami 10 století, ale přece. Maďaři díky negativnímu postoji k osmanské nadvládě vnímají obecně turkické vlivy na Maďarsko za negativní a důsledky pak nese studium i jiných období, kdy hrály turkické národy roli v maďarské etnogenezi i vývoji uherského státu. Zásah do tohoto tedy přináší opět zahraniční věda, tentokrát polská. Zmíněnou kroniku podrobil lingvistickému rozboru polský historik a medievista Ryszard Grzesik. Ten vzal v úvahu kulturní vliv turkických Pečeněhů a Kumánů na oblast, kde se vyskytovali i Maďaři a zjistil, že zmíněné neznámé výrazy z díla „Gesta Hungarorum“ dávají smysl po jejich interpretaci na základě turkického lingvistického rozboru. Informace o tom, že maďarský kníže Zoltán dostal za manželku dceru Menümoruta nedává normálně smysl. S přihlédnutím na turkitský jazykový vliv však slovo Menümorut znamená „Velký Moravák“, ale i Velkou Moravu. Zoltán tak dostal za manželku dceru velkomoravského panovníka, nebo dívku z velkomoravské nobility obecně. Podobné závěry lze nalézt i u rumunského historika Neagu Djuvary.
Po takto složité oklice se dostáváme zpátky k naší moravské pověsti o Ječmínkovi. Pochází-li pověst o Ječmínkovi z velkomoravské éry, pak by mohla být ovlivněna i vnitropolitickou krizí na jejím konci a tedy i „maďarským řešením problému“. Tento na první pohled fantasií až fantasmagorií zavánějící přístup dostává reálný obrys při rozboru jména maďarského knížete Arpáda, který se zavázal Svatoplukovi k vojenské spolupráci za právo pobývat v Panonii. Maďarské slovo „árpa“ znamená ječmen. Arpád je zdrobnělina, tedy doslova Ječmínek. Slovo árpa však evidentně není ugrofinského původu a naopak nacházíme ho shodně ve většině turkických jazyků včetně těch, které historicky nikdy neměly kontakt s ugrofinskými národy. Arpa znamená ječmen turecky, ázerbájdžánsky, kazašsky, kyrgyžsky, ujgursky, turkmensky a podobný výraz „arvaj“ mají dokonce i mongolové, kteří mají s turkickými národy rozsáhlý historický kontakt. Ječmínek-Arpád má podle pověsti tedy přinášet Moravě spásu až jí bude nejhůř a byl to Arpád-Ječmínek, který zásahem v době následnického boje zachránil prostor Panonie před všemi sousedícími zájemci o tuto lokalitu. Řeknete si náhoda.
Pokračujme tedy dále. Pověst o Ječmínkovi není doložena na Moravě od dob velkomoravských. Poprvé se objevuje ve spojení s rodem Ludaniců příchozích na Chropyňské panství ze sousedního Uherska v polovině 15. století. Ludanicové byli uherský šlechtický rod z okolí Nitry a jak naznačují křestní jména ještě z dob uherského pobytu (Bohumír, Jan, Hynek), jednalo se o slovenskojazyčný rod. V tu dobu to nebyla žádná zvláštnost, protože rodný jazyk jednotlivých obyvatel Uherska nehrál velkou roli v jednotě uherského národa, protože úředním i společensky užívaným jazykem byla Latina. Samotný název rodu Ludaniců je odvozen od názvu obce Ludanice, maďarsky Ludányi, v 13 století psáno jako Ludan. Obec má ve znaku stejně jako celý rod Ludaniců husu, což nepřekvapí, když zjistíme, že slovo „lúd“ znamená maďarsky právě husu. Pověst o Ječmínkovi tedy přišla do Chropyně a tím i na Moravu s příchodem staré uherské šlechty, která od Ječmínka-Arpáda odvozuje původ svého státu.
Pověst o Ječmínkovi má tedy velmi blízko k velkomoravským i raně uherským dějinám. Symbol zlého panovníka, který nehledí na blaho své země, v sobě nese možný příměr ke Svatoplukovým následovníkům. Shoda jména prvního maďarského knížete na původně velkomoravském území se jménem Moravského mytického spasitele rovněž sedí časově do období přelomu 9 a 10 století. Pověst o Ječmínkovi přináší na Moravu uherská šlechta v době, kdy je původní moravská faktografie i mytologie po likvidaci českým vlivem. Interpretace torza informací z pověsti o Ječmínkovi přinejmenším není v rozporu s interpretací maďarské pověsti „O bílém koni“. Návaznost maďarské nobility na moravskou nobilitu potvrzují i pozdější události vyúsťující v založení Uherského království v roce 1000 Štěpánem I. K interpretaci informací z pověsti o Ječmínkovi už sice nepatří pozdější novověké události, ale opakovaná snaha Moravy o vymanění se z české nadvlády s využitím právě uherského státu kopíruje Ardpádo-Ječmínkovský symbol. Poslední takový pokus se neúspěšně odehrál v roce 1939, byť šlo o nepovedenou iniciativu malého spolku „Morava národopisná“.
Popsaná interpretace pověsti o Ječmínkovi není důkazem toho, že se Arpád stal Velkomoravským panovníkem, nebo že dokonce Uherský stát je jasným politickým kontinuem Velké Moravy. Tvrzení, že Velká Morava zanikla Trianonskou dohodou v roce 1918, by asi neobstálo v žádné diskusi. Na druhou stranu by bylo vhodné vymanit se při interpretaci moravských dějin ze zakletého prostředí českých dezinterpretací a manipulací a podívat se do historických zdrojů jiných sousedů, kteří s námi tvořili rovněž různé historické svazky, nebo byli našimi protivníky a proto jim stálo za to se o nás zmínit ve svých zápisech. České dějepisectví je dnes v podobné fázi, jako za prvního českého krále Vratislava, kdy byly položeny základy přemyslovské mytologii a v tu dobu ještě dobře známá velkomoravská epocha byla cíleně zamlčena, jak je patrné z Kosmovy kroniky. I dnešní pražští dějepisci popisují dějiny České republiky jako dějiny Prahy, výsledkem čehož je nelogický sled podivných dějů, kterým nezasvěcený člověk nemá šanci porozumět. Pověst o Ječmínkovi je tedy výzvou k moravské obrodě vždy, když nastává období temna. Pověst je však zejména upozorněním na fakt, že zachování Moravy rozhodně není vázané na české prostředí.
Záznam přednášky 2.10.2021 v budově Moravského zemského muzea v Brně:
PS: Asi týden po přednášce bylo z youtube cenzorem smazáno maďarské video citované v přednášce. Viselo na youtube od roku 2018 až do doby, kdy bylo citováno v ČR. Náhoda?